V
pondělí 30.9. večer jsem v pořádku dorazil na nairobské
letiště. Na něm bylo stále znát, že díky relativně nedávnému
požáru se pohybuje v poloprovizorním režimu, ale škody se dotkly
hlavně příletové haly. Na odletech byla změna jen ta, že se na
ploše užívaly k čekání velké stany a do letadla se chodilo
zcela volně přes letištní plochu. V hale bylo dokonce možné si
nechat zabalit zavazadla do platikové folie, čehož jsem rád
využil. Ale jinak jsem se v pořádku dostal do letadla, přistál
v Dubaji a bez problémů pokračoval do Vídně. Tam jsme přistáli
velmi přesně, též u zavazadel nebyly žádné obtíže a tak jsem
dokonce stihl dřívější autobus do Prahy, kam jsem v pořádku
dorazil asi v 20:30.
No
a to je vlastně všechno. Vlastně možná by se slušelo dodat
ještě nějaké hodnocení a celkový dojem. Ale na to je ještě
příliš brzy. Pro mě se jednalo z mnoha důvodů o velmi nevšední
zážitek a dojmy z něj budu v sobě zpracovávat ještě asi
dlouho.
Snad
ale přeci jen pár shrnujících vět dodat mohu: Jednalo se
bezesporu o velkou profesionální zkušenost. Případy, kterými
jsem se musel zabývat mi asi utkví v mysli napořád. A jsem rád,
že mnoho diagnoz u nás neuvidím. Nejen pro nesrovnatelnou úroveň
hygieny zde a v J. Súdánu. Ale též např. pro neporovnatelnou
úroveň proočkovanosti populace. Pro mě můj pobyt v Súdánu
znamená mimojiné velmi silný argument pro všemožnou podporu
očkování- velmi jednoduše řečeno, v Súdánu jsem např. viděl
umírat lidi ( dospělé i děti) na tetanus, s čímž jsem se v
Evropě naštěstí nesetkal a doufám, že ani nesetkám. Nebo počet
nemocných tuberkulozou se též nedá porovnávat.
Je
pravda, že se občas naskytly situace, které nebyly prosty osobního
nepohodlí, byly psychicky náročné apod. A zde mi byla
nedocenitelnou pomocí skutečnost, že jsem v mládí absolvoval
sokolské tábory se sokolským turistickým oddílem. Protože tam
jsem si díky dobrým vedoucím vyzkoušel, co to je chodit celé dny
v holinkách v bahně, co to je být nevyspalý a přesto muset
pracovat, komunikovat a třeba i vést své kamarády a jak je někdy
obtížné uchovat si morální zásady, postoje a chování
navzdory nepříznivým okolnostem. .Takže ač to tehdy nebylo občas
moc příjemné, byl to vlastně trénink hrou- hrou na opravdový
život, o kterém nikdy nevíme, kam nás zavane a kdy se nám
podobné zkušenosti mohou hodit. A jsem rád, že mi mí rodiče
tehdy umožnili do takového oddílu chodit, ač to od nich
vyžadovalo nemálo osobních obětí v podobě organizování
rodinného programu v závislosti na programu oddílu a podobně. Ale
mělo to cenu a nyní to oceňuji tím více. A je škoda, že velmi
mnoho rodičů nyní nesmýšlí podobně, jako rodiče mí a mých
vrstevníků v době, kdy jsem do oddílu chodil. Ale ten oddíl
naštěstí navzdory různým obtížím funguje dál, nyní pod
vedením také mých odchovanců a umožňuje i teď klukům získávat
podobné zkušenosti a zážitky. A je to vskutku velmi dobře, pro
ně i pro nás.
Mohl
jsem se v Marial Lou, ale i v Nairobi a Mombase také často zamýšlet
nad tím, zda pomoc africkým zemím má smysl, zda se nejedná jen o
zrnko písku v poušti. Ano, v podstatě to tak je, ale smysl to
jistě má. Jen je potřeba napřít pomoc na zcela konkrétní
projekty a nikoliv na nějakou plošnou pomoc. Jinými sloy, pokud
se budou peníze dávat vládě, která je pak opět bude cestou
ministerstev dále přerozdělovat, pak se např. do Marial Lou
taková pomoc třeba ani nedostane. Budeme-li však podporovat
konkrétní i malou nevládní organizaci nebo zcela konkrétní
projekt, pak naše pomoc má jistě smysl. Stejně práce přímo v
terénu smysl jistě má: ať již pro práci samu, ale i tím, že
lze místní obyvatele na místě konkrétně vést a dávat jim i
dětem příklad toho, že pokud se člověk učí a pracuje, může
být jeho živo snazší a lepší.
Z
globálního hlediska by jistě pomohlo, kdyby africké státy našli
odbyt pro produkty , které mohou dobře pěstovat či vyrábět a za
ně dostávaly adekvátně zaplaceno. Je např. absurdní, když se
do různých zemí Afriky dováží kukuřice, která by se např. v
Keni mohla pěstovat daleko laciněji, úroda by byla dvakrát ročně
a odpadly by i náklady na transport. Ovšem v takovém případě by
ztratili odbyt farmáři v USA i Evropě, kde je pěstování této
komodity dotováno aby se mohlo vyvážet třeba právě do Afriky,
místo aby se z Afriky laciněji odváželo.
Je
pravda, že zemědělskou politiku USA a EU asi jednotlivec sám
změnit nemůže, ale měli bychom se o to alespoň více zajímat
při volbách do Evropského parlamentu a třeba i o výstupy
Evropské komise. V afrických zemích se jedná o velká průmyslová
odbytiště, které současné době začíná čím dál více
ovládat Čína, ale i Rusko a arabské státy. Nemělo by o však
být tak, že jako např. číňané skoupí za lacino např koncese
na těžbu drahých nerostů od zkorumpovaných úředníků, což ve
výsledku vede k tomu, že z celé těžby má pak dotyčný stát
zanedbatelná procenta zisku, kdežto hlavní objem peněz plyne do
kapsy nadnárodních korporací a obyvatelé dané země z toho pak
nemají vskutku téměř nic.
To
však bohužel souvisí s všudypřítomnou korupcí, prakticky v
celé Africe.
Nejsem
odborník na zahraniční politiku ani obchod, píši jen své
vlastní subjektivní dojmy. Ale znovu bych apeloval na ty, kteří
by chtěli africkým státům nějak pomoci, aby svou pomoc směřovali
na konkrétní cíle, ke konkrétním lidem, cestou prověřených a
transparentních neziskových organizací. (Záměrně říkám
africkým státům, protože používat jeden termín „Afrika“
pro tak pestrý, obrovský a mnohotvárný kontinent, je klišé,
které se zatím jen velmi postupně a pomalu daří bořit. Takže rozlišujme
mezi africkými státy, mezi jednotilvými kmeny a krajinami. Jsou
různí a zajímaví..)
Takže,
to jsou jen některé z námětů, které mi nyní utkěly v paměti.
Nehledě na mnoho osobních setkání a vztahy, které jsem tam
navázal a které jsou do značné míry nesdělitelné a
nepřenositelné.
Závěrem
bych chtěl poděkovat svým přátelům a zejm. své rodině, kteří
mě v dálavách podporovali ať již slovem, písmem či
vzpomínkou. Velmi často jsem to potřeboval.
