Předminulý pátek jsme měli opět návštěvu (je to smůla, že se nakupily tak najednou- mohly přijet aspoň o týden později...). Byli to Rakušan a Rakušanka z Vídně, muž byl majitelem firmy specializující se na sanitární práce, rozvody vody apod. Mají své projekty v Ugandě a Etiopii a sem byli vyslán AAA jako stavební dozor na kontrolu probíhající stavby. Jezdí sem tak jednou za půl roku. Tady strávili asi 4 dny a říkali, že to na africké poměry běží celkem dobře- zpoždění proti plánu sice jsou, ale nijak tragická. Viděl jsem jednou plán, jak to tu bude jednou vypadat- no řečeno s Cimrmanem, po menších úpravách to bude úplně jiné stavení, tj. zůstane tady jídelna, kancelář a dětský pavilon, který je již nový a hotový a vše ostatní tu bude zcela jinak. Teď je to vidět jen z výkopů a rozvodů vody, ale po období dešťů, kdo ví.
Získal jsem od nich GPS souřadnice zdejší nemocnice, takže pro případné zájemce jsou: N 08,02614; E 029,11361.
Přivezli s sebou i Freda- Fred je nový matrone- vrchní sestra (resp. vrchní bratr, ale jak jsem psal, většinu ošetřovatelského personálu tvoří muži). Je to Uganďan,  sympatický a schopný- pracoval již na podobné pozici v jedné tuberkulosní nemocnici a i jinde a už po prvních dnech je vidět, že ví o co jde a jak je třeba místní personál neustále napomínat  např. neustále připomínat třeba pohozené stříkačky nebo i jehly, že patří do koše ap.- některé to napadne samo od sebe, někteří však udělají jen to, k čemu dostanou výslovný pokyn...).Bude tady 5 měsíců- obvyklá doba kontraktu pro jemu podobné, např. dr. Jimmy to má také tak.
Předevčírem pak se o této oblasti začalo opět očkovat proti dětské obrně - poliu. Je to vládní program ve spolupráci s WHO a UNICEF. Probíhá to tak, že celou vesnicí s okolím prochází pracovníci ve žlutých vestách. Každému batoleti dají do pusy kapku vakcíny a na nehet prstu u namalují černou barvu, aby se vědělo, kdo už očkován byl. Očkování v oblasti Marial Lou trvalo asi 3 dny a bylo velmi inzerováno i třeba plakáty na trhu.

Na oddělení do včerejšího večera leželo jedno 3 denní miminko s novorozeneckým tetanem (vzhledem k špatným hygienickým podmínkám zde nikterak neběžné onemocnění, brána vstupu infekce, zde konkrétně Clostridia tetani, je většinou pupečník). Vzhledem k tomu, že tu není k dipozici antiserum, tak ho můžeme léčit jen antibiotiky a protikřečovými léky, ale zatím křeče na léčbě spíše ustoupily a i horečky začaly klesat. Včera večer ovšem matka i s dítětem z nemocnice utekla.

Včera jsem po vizitě v 11h přišel na ambulanci, kde už čekali rodiče s asi 10 letým chlapcem, který, spíše polehával po lavici a evidentně špatně dýchal, ale v   bezvědomí nebyl. Vzal jsem ho jako prvního, na vyšetřovacím lůžku se kroutil, stále špatně dýchal, ale poslechový nález nebyl příliš přesvědčivý.Stejně tak na srdci normální poslechový nález. Po asi 5 minutách vyšetřování, kdy otec opakovaně říkal, že tyto obtíže trvají asi měsíc a posléze jsem to usmlouval na 14 dní, tak najednou chlapec ztuhl v jakési křeči a po 20 vteřinách zemřel. Pravděpodobně tam byla nějaká plicní příčina, ale to se již nikdy nedozvím. Asi ty obtíže opravdu měsíc trvaly a rodiče  přišli s chlapcem, jako je to zde časté, prostě pozdě. 

Minulý víkend jsme měli návštěvu. Přijel Miro a přivezl s sebou Jiřinu, lékařku , která pracuje v Nairobi a byla s ním domluvena na přednáškovém turné po různých vesnicích na téma čistá voda, hygiena apod. Vzhledem k tomu,  že spousta vyrážek a střevních problémů a i jiných nemocí  je ze špatné hygieny, rozhodně prospěšná věc. Pak taky přivezl dvě Máji. Holky pracují v Tonj ( město asi 150 km odsud) v saleziánské misii a v červenci se po roce budou vracet domů. Jedna Mája je učitelka a pracuje tam v rádiu a i učí. A druhá Máje je zdravotní sestra a pracuje v saleziánské poliklinice. Odpoledne jsem se byli projít na trh, kde jsme opět ledaccos vyfotili- hlavně děti, koupili pivo a šli zpět. 

Večer jsem trochu popili, i domácí slivovici. A pak se konala si v 23h taková soukromá mše v tukulu. Pro mě cosi nového( ne ta mše, ale to prostředí a atmosféra, která byla velmi nová a zvláštní. Mše pro 6 Čechů a Slováků v malém tukulu ve východní Africe ). Na druhý den ráno byla neděle. Po vizitě se ukázalo, že dívka, asi 10 let stará, která byla přijata včera s bolestmi břicha, se nelepší- po silné antibiotické léčbě (zprvu to vypadalo jako střevní infekce) , ba naopak a že asi bude muset dojít k operaci. Do města Wau , kde je větší nemocnice je asi 250 km, takže transport v tomto stavu nepřichází v úvahu. Takže zbývá jen se o to pokusit. Plán je operovat odpoledne. Asi v 11 se koná opět v tukulu nedělní mše. Po ní se jdem projít s Mirem a spol. k asi 500 metrů vzdálenému čerpadlu, které zásobuje nemocnici.

 Je tak daleko proto, kdyby v nemocnici došlo k nějaké kontaminaci spodních vod, aby zásobování nebylo dotčeno. K večeru pak přivážejí jeden vážný úraz- v nedaleké vesnici byl pobodán ugandský učitel- dostal ránu asi nožem či šípem do zad pod lopatku , rána hodně krvácela- jen tak tak, že se dostal sem. dr. Jimmy ho přijal v šoku a hned se začala shánět krev. Takže jsme i my i naši přátelé darovali, neb nebyl čas shánět po vesnici někoho s příslušnou skupinou;( s darováním krve je to zde tak, že se většinou  shánějí příbuzní,a pak se zkouší, jestli je kompatibilita v hlavních krevních skupinách a Rh faktoru- obecně se shánějí dárci lépe, než v jiných částech Sudánu). Bylo nutné zavést drén do pohrudniční dutiny, to se postupně Jimmymu a Katce podařilo a pacientovi se znatelně ulevilo (musím dopovědět, že se mu zatím daří dobře i nyní). No a pak se teprve mohlo přistoupit k plánované operaci té dívky. Skutečně se jednalo o případ, že bez operace zemře a tak je třeba se alespoň pokusit, ač to nikdo z chirurgů zatím ještě nedělal. Po té, co Katka s Ivanem otevřeli břicho, bylo jasné, že to bylo vskutku na poslední chvíli. Zánět tam probíhal asi dlouho (těžko říci jak, to nám rodina neřekne, třeba to již začalo před týdnem a  oni přišli až tehdy, když místní šaman – witchdoctor - nepomohl). Nejednalo se tedy ani  o vrozenou vadu, jak také zněla jedna z pracovních verzí, ale asi o prasklé slepé střevo, atypicky uložené. NO nedalo se dělat nic, než vypláchnout břišní dutinu a zašít,protože appendix v terénu několikadenního zánětu nebylo možno nalézt a i proto, že se anestezie v ketaminu nedala moc dlouho prodlužovat (zase jako dopovězení příběhu dodávám, že dívka se asi za 2 dny probrala a střeva začala pracovat a dosud se postupně zlepšuje- je fakt, že pokud děti přežijí 5.rok života, jsou pak velmi odolné, nemocné skoro nejsou a vydrží ledaccos, stejně , jako dospělí).

Den na to, v pondělí se s námi naši přátelé rozloučili, den proběhl celkem běžně, jen k večeru přišla žena , s porodem běžícím asi 5. den. Také typický případ- nejprve jdou obyčejně k místnímu šamanovi a když to pořád nejde, tak přijdou do nemocnice, Takže často jde o to, zachránit matku a dítě se rodí většinou mrtvé. Tady i dle ultrazvuku bylo živé. Porod stle nešel, tak nakonec došlo na císařský řez. Podezření katky, že děloha asi bude prasklá, se potvrdilo, a záhy bylo s obtížemi vybaveno dítě , Nadechnuté smolky a zkalené vody. Apgarové skore v 1. minutě asi 3. No s Jimmym jsme křísili a křísili, celkem asi hodinu. Za tu dobu se asi po 15 minutách upravila srdeční akce ale pořád ještě dýchání nebylo spontánní. Tak jsem dýchali s dítětem ambuvakem a po podání  syntophyllinu se postupně stav upravil natolik, že spontánní dechová aktivita byla celkem přiměřená, ač dýchání nebylo ideální. Katka s Ivanem mezi tím zašili úspěšně dělohu a končili operaci. S pocitem, že jsem udělali, co bylo v našich silách, jsem šli spát. Druhý den jsem s překvapením seznal, že se dítěti a i matce daří celkem obstojně. Dítě začínalo sát a vůbec projevy mělo přiměřené věku. Tak uvidíme- rád bych viděl, jak se bude tak za 2 měsíce vyvíjet, ale dlouhodobé sledování novorozenců z rizikových porodů se zde neprovozuje. Nu, třeba bude i chodit. Jimmy mě upozornil že to , co jsem viděl, je běžná záležitost a že podobných císařských řezů tu zažiju ještě mnoho- vzhledem k tomu, že ženy chodí až na poslední chvíli, je výjimka když dítě dopadne jinak, pokud se již nenarodí mrtvé. Za sebe mohu říct, že jsem trochu zaskočen byl, ne snad přímo tou situací - takové jsem již zažil, ale řešit je s tak minimálním vybavením (kyslík např. většinou potřebovala matka a víc než jeden kyslíkový přístroj nebyl a tak jsme pak vakovali jen vzduchem, a vůbec bylo nutno spíše zachraňovat matku; živé díte je v tomto případě spíše takový „bonus“). Ale jak sem napsal, zde přežívají jen ti nejsilnější a to i takové podmínky, kdy by třeba evropan jistě zemřel. 

V  tomto příspěvku bych  udělal rád krátkou prohlídku po našem  obydlí- našem compoundu a též po nemocnici. Protože to jsou místa, ze kterých se až na výjimky v následujících měsících téměř nehnu. Více fotek naleznete v odkaze v pravé postranní liště. 

Celý areál byl původně Lékařů bez hranic, ale když tito odešli, převzala je organizace AAA, které zejm. ve spolupráci s různými slovenskými charitativními organizacemi ( např ERKO) areál postupně přebudovává ( viz dále).

Tak tedy svůj tukul jsem již ukázal. Rád bych zdůraznil, že to je velmi luxusní provedení, zděné, se stropním světlem a zásuvkou. Opravdu nesnese srovnání s těmi, které tu okolo vidíme. A protože je v nich ale opravdu teplo, pokud to jde, spíme venku. Až začne obdob dešťů, tak se bohužel už v noci budeme potit.Nicméně, mohu si říkat, že mám , byť dočasně, svůj vlastní dům...

tukuly, s postelemi připravenými  na spaní

A tady je jídelna, ve které se stravujeme. Vypadá to tak, že vždy 3x denně se tam objeví formou "bufetu" jídlo v nádobách a každý si vezme , co chce. Nemusíme mát strach, že to vystydne a protože ani časy jídla nejsou zcela fixní. Pracovní doba je dosti nepravidelná a pro různé osoby rozličná. Záleží na počtu pacientů, operacích ap. K snídaní bývají nejčastěji takové jakoby malé koblihy - mandází. V termosce je pak čaj, voda ap. Někdy je placka z podobného těsta- čapátí a občas i koláč, pečený   v sluneční troubě. V jídelně je také lednice, kde si necháváme některé laskominy z domova ( např. čokoládu), případně chladíme vodu pivo a nebo maso. Jsou zde taky filtry na pitnou vodu. 

jídelna zvenku i zevnitř

kuchyň

toalety

sprcha a umývárna

Sprcha s umývárnou jsou společné, ale protože je celkem používá asi 6 lidí, návaly tam nejsou. A vody na mytí i pití je naštěstí dost. A špinavé prádlo nám tu místní personál vypere a usuší 6 dní v týdnu. 

Ale nyní se již vydejme do nemocnice. Když projdeme z lékařského compoundu, dostaneme se  k hlavním budovám. Zde jsou staré budovy, ve kterých je dospělé odd. a donedávna i dětské. na prostranství před budovami většinou leží pacienti  a příbuzní a odpočívají ve stínu a někdy tam i v noci spí. 

dospělá část

interiér  v ženské části.

 Každé odd. má svůj personál, který se střídá ve službách, většinou 12h. Je povětšinou místní, díky tomu nám i překládá. Zdravotnické vzdělání  až na velké výjimky nemají, ale léky podávají, kanyly napichují také dobře. Když je člověk trochu více pozná a sezná, co mže očekávat a co ne, spolupráce  většinou ujde. Mají asi 16 lůžek + 8 lůžek na porodnici.

A zde je již zcela nové dětské odd. Bylo otevřeno na začátku tohoto roku a je to opravdu krása, zejm. v porovnání s ostatními budovami. Má asi 30 lůžek 

dětské odd. zvenčí i zevnitř

 K nemocnici patří o laboratoře. Tam chodí i ambulantní pacienti, funguje od pondělí do pátku. Dělá se zde vyšetření stolice, ( buňky, paraziti ap), krve (malárie, tyfus, brucelosa, hemoglobin, CRP, revmatoidní faktor, krevní skupina, Rh faktor), moč, .

laboratoř.

 Velmi významnou součástí nemocnice jsou ambulance. Každý, kdo přijde, zaplatí 1 súdánskou libru a dostane takový sešit, do kterého se zapíše jméno, registrační číslo v knize , věk a hmotnost. A čeká na vyšetření. Dospělé prosívá místní zkušený personál a teprve vybrané jedince odesílá k lékaři. Ale děti jdou k lékaři všechny - nyní  mimo sezonu tak 40-60 denně, v období dešťů i 100  více. Do sešitku se pak zapíše nález a léčba. A příště si j přinese zase. Místní sice dosti často neumí číst, ale knihy mají rádi a tak se často neztrácí. V podstatě se jedná o zdravotní knížku v praxi (a zamysleme se nad tím, jak  to funguje v J. Súdánu a jaké s tím máme obtíže u nás  :-)  )
U dětí jsou nejčastější onemocnění dýchacích cest, malárie, průjmy. A několikrát týdně je zachycena i podvýživa, kterou buď přijmeme na odd., nebo se dají řešit i ambulantně. U dospělých je to obdobně malárie, pak infekce moč. cest a u starších lidí stesky všeho druhu. Ale je pravda, že např děti jsou v drtivé většině do 5let. Pokud se totiž dožijí tohoto věku, pak je to  známky velké odolnosti a pak již jsou nemocné velmi zřídka. A samozřejmě chodí ženy k porodu. Bohužel dosti často pozdě. A prvorodičky většinou vůbec, protože, jak velí místní tradice, první dítě musí žena porodit doma To má ovšem často za následek, že prvorození jsou nějak postižení vinou špatně probíhajícího porodu.  A i jinak ženy chodí dosti pozdě takže někdy jde hlavně o to, zachránit matku. 
Také dosti úrazů, se naskytne, někdy po rvačkách, rány nožem  a i střelnou zbraní, vzniklých ze šarvátek mezi sousedy.Abych ale hned eliminoval případné obavy - areál nemocnice platí za bezpečné území, kam dle nepsané dohody , se bojovat nechodí. Místní totiž dobře vědí, že pokud by se cokoli stalo, tak se nemocnice zavře a do další je asi 200 km.  

čekárna před ambulancemi

dr. Jimmy čeká na pacienta v dětské ambulanci- většinou ordinujeme spolu

operační a porodní sál

A jak jsem již napsal, probíhá postupná přestavba. Zde jsou už vidět nová WC a nyní je na řadě nový operační sál.

staveniště nových budov

Nakonec bych ještě stručně nastínil, jak vypadá běžný den. Tak ráno po snídani se jde na vizitu na odd. Chirurgové pak jdou většinou operovat nebo rodit a pediatři jdou na ambulanci. K císařským řezům chodíme také, neb kříšení je zhusta třeba. Dospělí ambulantní pacienti jdou často k nám, nebo se o ně s chirurgy dělíme. 
V průběhu dne  oběd a pokračování  operačního programu a ambulancí. NO a konec je většinou kolem 16:30. Ale pokud přijde úraz, porod, křeče, nebo i jiné akutní situace, pak se samozřejmě řeší i v noci.
Po práci většinou každý na chvíli zaleze, k večeru se třeba zajde na trh, ale většinou jsem v areálu nemocnice. Večer se rychle stmívá ( asi V 19:30 je už skoro tma). A pokud si třeba nedáme pivo či colu, tak si čteme a spíme. 
O víkendu je režim podobný, jen nejsou ambulance. 
No a to je konec dnešní exkurze. 

                        Na další den jsem měl odjet na konečné místo určení, do Marial Lou. Logista , který mě tam měl odvézt se měl odtamtud vracet brzy ráno, pak měla být prohlídka auta a měl zase jet se mnou zpět. I tak jsem po snídani čekal, až si pro mě přijdou. Ale dočkal jsem se až v poledne, kdy bylo jasné, že už dnes asi nepojedeme, ale protože jsem chtěl koupit ještě některé věci na trhu, jako pivo, Cocacolu a toaletní papír, tak sem prosil logistu Michaela, aby mě tam vzal. V mezidobí jsem se trochu procházel po okolí ale bylo vedro a taky jsem nevěděl, kdy je mám čekal, a tak jsem se vzdaloval jen velmi málo od základny. Asi v 17h jsme vyrazili, Na trhu bylo rušno, toaletní papír i Cola byla bez problémů (v Marial Lou jsou tyto komodity buď drahé, a nebo zcela nedostupné- jako třeba toaletní papír- musel jsem se tedy vybavit na celý pobyt). V čem jsme ale zcela neuspěli, byla koupě piva. V minulém zápise jsem psal o novém nařízení stran prodeje alkoholu ve dne. Inu, asi v 6 obchodech nám opravdu nic neprodali a tak jsme to vzdali. V Marial Lou to sice bude asi o třetinu dražší (7 vs. 1O pounds - sudánských liber- 1 USD je asi 4 pounds), ale asi ho tam nevypiju tolik.Večer jsem si dal domácí jablkovici s Mirem ( tu co si vypálil v době,když byl ještě farář) a rozloučili jsme se neb ráno jsme měli vyrážet už v 7h.

Připraven jsem byl, v 7 zabalen a po snídani, ale auto zatím nikde. No v 9h jsem vyrazili jako na koni. Cesta to byla dlouhá, cca 6h. 

pohled na silnici z auta

Jeli jsme po silnicích, které jsou na GE označeny jako hlavní, ale v období dešťů jsou sjízdné jen s obtížemi a tak jsem docela nadskakoval ( jak muselo být dvěma místním spolupasažerům vzadu, mezi nákladem si nechci moc domýšlet;ale při přestávkách vypadali docela spokojeně- asi jsou již zvyklí). Projížděli jsme různými vesnicemi, jejichž jména si nepamatuji, všude byly kozy, občas se muselo dost dlouho troubit, než uhnuly z cesty. Občas bylo vidět i krávy. Vesnice vypadají všude stejně- tukuly ( místní název pro kulaté obydlí, postavené tak, že se zapíchají klacky dokola, horizontálně se propletou slabšími proutky, pak se to oplácá blátem a střecha je z nějaké speciální slámy).

podél cesty

 Výjimečně zděná budova- někdy nějaká mise či občas škola, trh, a překvapivě dos často i vysílače mobilních operátorů. Dost často byly vidět i pumpy na vodu, obklopené zejm, dětmi, které pumpovaly do plastových kanystrů. Co asi každých 10 km byl přes cestu natažen provaz, u něj stál voják ( někdy stál opodál, někdy ležel , někdy též byl otočen, spal a provaz byl nechán spuštěn). Někdy nás kontroloval, většinou ale ne a projížděli jsme bez obtíží. Okolo poledne jsem udělali krátkou přestávku v městě Tonj. Vypadá podobně jako Rumbek, jen je trochu menší, je tam salesiánská misie, kostel a vysílá odtud rádio Don Bosco. To jsem nezjistil tam, to mi bylo řečeno dříve, protože tam jsme stáli opravdu jen asi 30 minut. Na trhu se řidič Peter občerstvil a zase jsme pokračovali. Musím říci, že bych nechtěl řídit, protože to vyžaduje vskutku celého člověka a velkou pozornost. Všude jsou výmoly, díry, kozy, lidi co neuhýbají a k tomu neustále prach a horko. Postupně jsme odbočili na poněkud méně dobrou silnici a tam už byla i vidět koryta , která byla vymleta vodou při deštích a tak sem si říkal, jakpak se sem během toho období dostanou; ale po další asi hodině cesty jsem odbočili zcela mimo cestu, ta se jen tu a tam objevovala a z větší části jsme jeli jen buší. A to jsem si už začal doopravdy uvědomovat, co to asi znamená, být v nedostupné oblasti. Stále sice funguje signál mobilního telefonu, ale představa mobility v období dešťů nabývala abstraktních rozměrů. PO dalších asi 40 min. jízdy začaly být tukuly častější, vjeli jsme na cestu a objevily se i zděné budovy a byli jsme v Marial Lou. Jeli jsme až na konec vesnice, vjeli do plechové brány v drátěné plotě a byl jsem na svém působišti, v San Francesco Hospital Marial Lou.

brána do nemocnice

Byl jsem přivítán svými budoucími kolegy: Dr. Jimmym ( pediatrem z Ugandy, s kterým se dělíme o dětské pacienty), gynekoložkou Katkou a traumatologem Ivanem ze Slovenska. Katka je už starý mazák, je tu už po 4. a tak je zdrojem cenných informací jak o nemocnici, tak o poměrech v Súdánu obecně. Šel jsem si dát batoh do svého tukulu, pak smýt prach z cesty (doslova) a pak na prohlídku nemocnice a večer na trh.

můj tukul

Prohlídka areálu  a nemocnice bude následovat v dalších zápisech.

Rumbek

Ráno jsem vstával asi v 4h- jednak kvůli cestovní horečce, jednak proto, že vzhledem k časné dopravní zácpě ( začíná před 6h), bylo butno vyrazit brzo. Monika měl naložila do auta, hlídač ( watchman) nám otevřel dveře ( mají od 21.do 6.h hlídače- je to v okolí více než normální). A vyrazili jsem na menší letiště Wilson. Dojeli jsem včas, cestou jsem si dle doporučení užíval posledního chladného počasí kolem 25 st.. Cestujících do Rumbeku ještě moc nepřišlo, u check-in přepážky byl zatím jeden starší pán s mnoha krabicemi. Monika mi o něm řekla, že je to jezuita, který sem občas zavítá. Pak mi popřála mnoho štěstí a odjela. Já jsem se šel též přihlásit k přepážce. Trochu jsem trnul, neb má zavazadla měla rozhodně přes povolených 15 Kg. Ale vešlo se to do velkorysosti přepravců a tak jsem 4 dolary za kilo navíc neplatil. Při čekání na to, až nás z haly odvezou k odbavení a letadlu jsem se seznámil s bratrem Herbertem, jezuitským bratrem, původem z Rakouska. Ač asi 70 letý, již byl na různých misiích po celém světě: např i v Jižním Súdánu, ale i ve Východním Timoru v době války, v Mali, v Indii, v Německu, ale i jinde. A teď se po diskuzi se svým provinciálem rozhodl, že je nejspíše znovu potřeba Jižním Súdánu a tak tam znovu vyrazil. Povídali jsem si o všem možném, o zkušenostech misií, o jeho radosti z nového papeže- ne kvůli příslušnosti ke stejnému řádu, ale hlavně pro jeho soucit s chudými, který rozhodně není jen předstíraný. A už nás volali k nástupu do minibusu, který nás odvezl k rentgenu a odtud jsme již šli na letištní plochu S námi cestovala ještě mladá paní s dvěma dětmi- jeli navštívit otce do Rumbeku, který tam pracuje a 3 pánové z mezinárodního červeného kříže (měli nápisy na tričkách), kteří však cestovali jen do místa mezipřistání ještě v Keni – do Lokichogio. Odbavili jsme se a postupně jsme přes imigrační úřednici postoupili do letadla- to už parkovalo mezi obdobnými menšími stroji na ploše. NO podobným jsem nikdy neletěl a jak asi vidno mých řádků, doletěli jsme včetně mezipřistání v pořádku.

Na letišti v Rumbeku mě poprvé ovanulo horko, které nepřestávám cítit doposud.a i všudypřítomný červený prach. Na letišti mě čekali místní logisté a též otec Miro. Mladý slovenský kněz, který je tu už 2 roky. A přijel hlavně vyzvednout br. Herberta a protože jsem se dozvěděl, že bydlíme na stejném místě, tak se ještě uvidíme. . S logisty jsem pak šel k místním imigračním úředníkem pro vízum. To stojí 100 USD a je buď na 1 nebo na 3 měsíce. Závisí to na libovůli příslušného vojáka za stolem. Tak tentokrát jsem štěstí neměl a dostal jsem jen na měsíc , bratr Herbert na 3. Nevím podle jakého klíče, stáli jsme vedle sebe a nikdo se nás na nic neptal, tak nevím, mělo- li to nějaký klíč, ale nedá se nic dělat. Znamená to jen to, že budu muset myslet na prodloužení již dříve a minimálně dalších 200 dolarů navíc. Ale mladý stát potřebuje peníze. Tak jsem každý zaplatili ještě 160 súdánských liber (asi 40 dolarů) vstupní poplatek a šli si nechat zkontrolovat zavazadla. To v praxi znamená, že otevřete batoh a úředník či úřednice odborně hmátne tu a tam a je zkontrolováno- takový místní rentgen. No a pak už bylo možno vstoupit volně na půdě Jižního Súdánu. Prý je vždy důležitý první dojem: tak ten můj byl, že země ještě nedávno byla ve válce ( o čemž svědčilo několik vraků letadel hned za letištěm dále že je stále velmi chudo a, že jako jsem viděl v Africe dosti často, bohužel nedbá příliš mnoho na pořádek- odpadky byly prostě všude. Na druhou stranu si s vámi kde kdo chce podat ruku a vypadá to, že má nelíčenou radost z toho, že jste přijel. No uvidíme.

Logisti- Michael a Peter mě naložili do Land roveru a odvezli do mého přechodného bydliště- do diecesní ubytovny Pan Door, kde se často při podobných příležitostech pobývá. Nicméně v Rumbeku, který je hlavním městem státu Lakes states, jsou i hotely, některé i s bazénem...

V Pandoře se spí v takových malých bungalovech.

Pan Door ubytovna

moje obydlí

 Dostal jsem jeden přidělen a s otcem Mirem , který mezitím odvezl bratra Herberta do jeho sídla, jsme něco snědli k obědu. První mojí starostí bylo vyměnit nějaké peníze, neboť v Marial Lou, kam mám jet zítra autem, již to spíše nepůjde a když, tak za velmi špatný kurz. Poprosili jsme místní správcovou a kuchařku- velmi schopnou ženu, která zvládala chod Pandory- vlastně takového menšího hotelu, velmi dobře. A pak jsem s Mirem vyrazil do města. Resp. Do blízkého okolí, kde jsem ho doprovázel při jeho práci. On zde totiž není hlavně jako kněz, ale jako „ technical advisor“ jedné rakouské církevní humanitární organizace, ve které bude působit i br. Herbert, a která zde provozuje takové odborné učiliště pro elektrotechniky a strojaře. Studium je na rok a vyžaduje se základní škola. Absolventi by měli být schopni např sestrojit el. Obvod, opravit třeba poruchu v solárním panelu apod. Nyní Miro pomáhal v sousedním ubytovacím zařízení pro diecesní kněze opravovat generátor. Byl to můj první kontakt s místní pracovní morálkou. Rozhodně nechci paušalizovat, ale opravdu se tady na nějakou minutu nehledí. A je také pravda, že i jak mi Miro řekl, si tady příliš neumí vážit věcí, klidně překopnou kabel u generátoru a nepřemýšlejí příliš do budoucna, co z toho bude. Nutno také říci, že až na výjimky tady ( později těch výjimek bude více) tady všechny odpovědnější pozice dělají Uganďani či Keňané. Podíval jsem se i k místní katedrále i do jeho školy.

katedrála diecese Rumbek

třída v Mirově škole

místní děti , hrající fotbal před kostelem v areálu Mirovy školy

. Pozdravil jsem se i s řadou místních kněží. Nutno též poznamenat, že nikdo neměl montérky jako Miro; jak mi sám řekl, nepředřou se, protože plat mají stálý a prý nemají ve zvyku dělat příliš věcí navíc z titulu vyššího vzdělání či povznesení vlastního národa. Ale i dle Mira zase výjimky existují. A pak jsme se už vydali zpět k večeři. Jeli jsem na motorce a z tukulů vybíhaly děti a zdravily Mira. PO večeři ( probíhá formou takového bufetu- k výběru je většinou rýže, fazole,nějaké maso, těstoviny) jsme šli s Mirem na pivo ( ještě s jedním Rakušanem, který tu u AAA opravuje auta a je tu také asi 2 roky. Dle asi měsíc starého nařízení nového místního guvernéra se nesmí alkohol prodávat dříve než po setmění, což ale i znamená, že na trhu vám ho během dne také neprodají. To jsem měl poznat hned druhý den. Po příjemném posezení u Tuskeru jsme všichni usoudili že je čas na dobrou noc.

Po snídani jsem se vydal do města. Autobus měl zastávku blízko domu a tak jsem si jen půjčil peníze na jízdné ( 80 šilinků, t.j asi 1 USD). Na zastávce jsem potkal chlapíka, který jel také do města. Velmi dobře oblečeného, jen na trochu zablácené boty, což ale nebylo divu, protože cesty k domům od silnice byla vzhledem k dešťům jedno velké bahno. Chvíli jsme si povídali- byl to designér, navrhoval např. Reklamy, nápisy apod. Docela i oceňoval práci humanitární mise, kterou tam Slováci mají a vysvětloval mi vše , na co jsem se zeptal. Pokud jde o autobus, trochu mě překvapilo, že tam byl nejen řidič a průvodčí (měl takový ten strojek, který i u nás vydával tenké proužky, když se zatočilo kličkou)., ale i takový pán, co visel ze dveří a mával na zastávce a volal, kam autobus jede. No na poměrně malý autobus mi to přišlo trochu dost zaměstnanců. Ale je fakt, že na podobnou přezaměstnanost lze narazit i jinde. Jinak ale mě autobus dovezl do centra města, hned k Národnímu archivu a hotelu Hilton. A vydal jsem se do víru města. Prakticky doslova, nebo´t je tam vskutku velmi mnoho lidí, mnoho aut, autobusů a taky hodně smogu. Procházel jsem nazdařbůh ulicemi a samozřejmě , že došlo k tomu, že jsem se nechal přesvědčit jedním naháněčem a zašel do obchodu s hand-made výrobky . A dopadlo to samozřejmě tak, že jsem odcházel s typicky africkou píšťalkou a litrem balené vody. Jen o té mohu říci, že mi ji prodali jednou tak draho. Ale přišel jsem tak jen asi o 10 dolarů, tak to byla poměrně ještě laciná zkušenost. Podle starého průvodce Lonely Planet, který jsem si ráno půjčil, jsem si prošel některé pamětihodnost, jako Parlament, prezidentský palác a i kostel Svaté rodiny.

parlament

prezidentský palác

křižovatka v centru

 PO dvou hodinách jsem byl již trochu uondán a tak jsem zašel z centra do parku Uhuru, kde jsem se naobědval.

park Uhuru

 Z toho ruchu a velkého provozu jsem byl docela unaven a tak jsem si říkal že už pomalu pojedu domů, ale pak jsem se rozhodl, že nebude škodit ještě trochu kultury a zašel jsem právě do Národního archivu na výstavu domorodého umění Keni a přilehlých států.

 Též s výstavou známek od britské správy do současnosti i byla zmapovány události přechodu z kolonialismu do samostatného státu r. 1962. 

pohled do sbírek

A pak jsem si již v dlouhé řadě autobusů před archivem vybral ten, kde náhončí mávali s číslem 33, vmáčkl se na sedadlo a silnou dopravní zácpou jsem se dostal opět do výchozího bodu.Vzhledem k tomu, že jsem místo výstupu viděl jen jednou, zastávka se nehlásí a průvodčí mou prosbu, aby mě vysadil na místě Utawala China asi přeslechl, vystoupil jsem tedy asi o 2 zastávky dále, ale zastavuje se dosti nepravidelně, takže jsem si až zase tolik nezajel a procházka na lepším povětří než v centru také neuškodila.  A protože to na druhý den letělo do Rumbeku už v 8, šel jsem brzy spát. 

Následující řádky píši z pozice člověka, který nikdy nebyl v Africe a který se nikdy nezúčastnil nějakého humanitárního projektu v zahraničí ( to navysvětlenou některých možná přehnaných či naivních reakcí či očekávání. Stejně tak předesílám, že z mého gymnaziálního vzdělání zbývají již jen pozůstatky, což se projevuje zejména na zeměpisných znalostech. A nyní již k tomu, co právě prožívám:

1.dubna jsem odletěl z Vídně do Nairobi. S jedním přestupem v Dubaji jsem přiletěl asi v 16 h odpoledne. A hned jsem zažil první africkou bouřku, neboť v Keni je právě období dešťů. Po proceduře u imigračního úředníka , kde jsem zaplatil 50 USD za měsíční vízum, jsem si šel vyzvednout zavazadla. Nevím proč, ale zavazadla ze 4 těsně po sobě navazujících příletů dali na jeden pás a na ostatních 3 bylo prázdno... Ale jak mi bylo později vysvětleno, také to patří k místnímu folkloru. Ještě u výdeje zavazadel jsem také slyšel typické rytmy a melodie, vyluzované bubny, píšťalami a zpěvem- no prostě typicky africký folklor. A tak jsem si myslel, že takto jsou vítáni všichni ti, co letí z Evropy. Ale brzy jsem pochopil, že tomu tak není, neboť jsem si uvědomil, že v letadle z Dubaje se mnou letělo i (asi Nairobské, možná, že i Keňské) rugbyové mužstvo. A tohle uvítání bylo opravdu pro ně. Já jsem pak zdárně našel svůj batoh a odebral jsem se do příletové haly, kde jsem chvíli počkal na místního logistu (resp. jednoho z 3), který mě měl vyzvednout a odvézt do sídla místní Nairobské posádky.

A nečekal jsem ani moc dlouho a objevil se takový vytáhlý běloch v žabkách ( byl na tom letišti asi druhý, myslím z těch, kteří čekali na přiletivší- mezi cestujícími několik bělochů bylo), představil se jako Mario, vzal mi jeden z batohů a vedl mě do auta. Trochu mě překvapilo řízení vpravo, ale to je nepochybně pozůstatek britských koloniálních časů. A jeli jsem přiměřenou dopravní zácpou do jejich domečku. 

Dům Nairobské posádky Slovak Aid

  Na tomto místě by se možná slušelo připojit vysvětlení, s jakou organizací jsem to vlastně vycestaoval na humanitární projekt: jedná se o Vysokou školu zdravotnictva a sociálnej práce sv. Alžbety se sídlem v Bratislavě. Je to soukromá vysoká škola, která vyučuje nelékařské zdravotnické obory a ze školného m.j. financuje podobné humanitární projekty. A organizuje jich přes 60 ( např. několik v J. Sudánu, v Burundi, Keni, Kambodži, Indii atd.). Na řadě projektů spoupracuje i s dalšími humanitárními organizacemi, např. na tom mém s AAA (Arkangelo Ali Association, http://arkangelo.org/).

V Nairobi pracují 3 logisté- jsou to sociální pracovníci ( Mario, Darja a Monika), kteří zajišťují nejen přílety a odlety např. Lékařů do nemocnic a i jejich dopravu na místo, ale starají se i o Nairobské projekty, jako denní centra, sirotčinec, škola a vyučování studentů sociální práce.

Přijel jsem tedy na místo, odložil si batoh do pokoje a seznámil jsem se s osazenstvem. Krom zmíněných logistů tam momentálně pracuje i lékařka Jiřina z Prahy, která pracuje v jenom z denních zdravotnických zařízení. Od Moniky jsem se dozvěděl, že pozítří odlétám do Rumbeku, a že zítra mám tedy volno. Rozhodl jsem se , že se asi podívám do Nairobi. Také jsem se dozvěděl, že za ubytovací taxu 5 Euro z a den je mi zde vše k dispozici formou samoobsluhy. A tak jsem si udělal něco k večeři a šel si lehnout pod svou moskytieru.