Po snídani jsem se vydal do města. Autobus měl zastávku blízko domu a tak jsem si jen půjčil peníze na jízdné ( 80 šilinků, t.j asi 1 USD). Na zastávce jsem potkal chlapíka, který jel také do města. Velmi dobře oblečeného, jen na trochu zablácené boty, což ale nebylo divu, protože cesty k domům od silnice byla vzhledem k dešťům jedno velké bahno. Chvíli jsme si povídali- byl to designér, navrhoval např. Reklamy, nápisy apod. Docela i oceňoval práci humanitární mise, kterou tam Slováci mají a vysvětloval mi vše , na co jsem se zeptal. Pokud jde o autobus, trochu mě překvapilo, že tam byl nejen řidič a průvodčí (měl takový ten strojek, který i u nás vydával tenké proužky, když se zatočilo kličkou)., ale i takový pán, co visel ze dveří a mával na zastávce a volal, kam autobus jede. No na poměrně malý autobus mi to přišlo trochu dost zaměstnanců. Ale je fakt, že na podobnou přezaměstnanost lze narazit i jinde. Jinak ale mě autobus dovezl do centra města, hned k Národnímu archivu a hotelu Hilton. A vydal jsem se do víru města. Prakticky doslova, nebo´t je tam vskutku velmi mnoho lidí, mnoho aut, autobusů a taky hodně smogu. Procházel jsem nazdařbůh ulicemi a samozřejmě , že došlo k tomu, že jsem se nechal přesvědčit jedním naháněčem a zašel do obchodu s hand-made výrobky . A dopadlo to samozřejmě tak, že jsem odcházel s typicky africkou píšťalkou a litrem balené vody. Jen o té mohu říci, že mi ji prodali jednou tak draho. Ale přišel jsem tak jen asi o 10 dolarů, tak to byla poměrně ještě laciná zkušenost. Podle starého průvodce Lonely Planet, který jsem si ráno půjčil, jsem si prošel některé pamětihodnost, jako Parlament, prezidentský palác a i kostel Svaté rodiny.

parlament

prezidentský palác

křižovatka v centru

 PO dvou hodinách jsem byl již trochu uondán a tak jsem zašel z centra do parku Uhuru, kde jsem se naobědval.

park Uhuru

 Z toho ruchu a velkého provozu jsem byl docela unaven a tak jsem si říkal že už pomalu pojedu domů, ale pak jsem se rozhodl, že nebude škodit ještě trochu kultury a zašel jsem právě do Národního archivu na výstavu domorodého umění Keni a přilehlých států.

 Též s výstavou známek od britské správy do současnosti i byla zmapovány události přechodu z kolonialismu do samostatného státu r. 1962. 

pohled do sbírek

A pak jsem si již v dlouhé řadě autobusů před archivem vybral ten, kde náhončí mávali s číslem 33, vmáčkl se na sedadlo a silnou dopravní zácpou jsem se dostal opět do výchozího bodu.Vzhledem k tomu, že jsem místo výstupu viděl jen jednou, zastávka se nehlásí a průvodčí mou prosbu, aby mě vysadil na místě Utawala China asi přeslechl, vystoupil jsem tedy asi o 2 zastávky dále, ale zastavuje se dosti nepravidelně, takže jsem si až zase tolik nezajel a procházka na lepším povětří než v centru také neuškodila.  A protože to na druhý den letělo do Rumbeku už v 8, šel jsem brzy spát.