Minulý víkend jsme měli návštěvu. Přijel Miro a přivezl s sebou Jiřinu, lékařku , která pracuje v Nairobi a byla s ním domluvena na přednáškovém turné po různých vesnicích na téma čistá voda, hygiena apod. Vzhledem k tomu,  že spousta vyrážek a střevních problémů a i jiných nemocí  je ze špatné hygieny, rozhodně prospěšná věc. Pak taky přivezl dvě Máji. Holky pracují v Tonj ( město asi 150 km odsud) v saleziánské misii a v červenci se po roce budou vracet domů. Jedna Mája je učitelka a pracuje tam v rádiu a i učí. A druhá Máje je zdravotní sestra a pracuje v saleziánské poliklinice. Odpoledne jsem se byli projít na trh, kde jsme opět ledaccos vyfotili- hlavně děti, koupili pivo a šli zpět. 

Večer jsem trochu popili, i domácí slivovici. A pak se konala si v 23h taková soukromá mše v tukulu. Pro mě cosi nového( ne ta mše, ale to prostředí a atmosféra, která byla velmi nová a zvláštní. Mše pro 6 Čechů a Slováků v malém tukulu ve východní Africe ). Na druhý den ráno byla neděle. Po vizitě se ukázalo, že dívka, asi 10 let stará, která byla přijata včera s bolestmi břicha, se nelepší- po silné antibiotické léčbě (zprvu to vypadalo jako střevní infekce) , ba naopak a že asi bude muset dojít k operaci. Do města Wau , kde je větší nemocnice je asi 250 km, takže transport v tomto stavu nepřichází v úvahu. Takže zbývá jen se o to pokusit. Plán je operovat odpoledne. Asi v 11 se koná opět v tukulu nedělní mše. Po ní se jdem projít s Mirem a spol. k asi 500 metrů vzdálenému čerpadlu, které zásobuje nemocnici.

 Je tak daleko proto, kdyby v nemocnici došlo k nějaké kontaminaci spodních vod, aby zásobování nebylo dotčeno. K večeru pak přivážejí jeden vážný úraz- v nedaleké vesnici byl pobodán ugandský učitel- dostal ránu asi nožem či šípem do zad pod lopatku , rána hodně krvácela- jen tak tak, že se dostal sem. dr. Jimmy ho přijal v šoku a hned se začala shánět krev. Takže jsme i my i naši přátelé darovali, neb nebyl čas shánět po vesnici někoho s příslušnou skupinou;( s darováním krve je to zde tak, že se většinou  shánějí příbuzní,a pak se zkouší, jestli je kompatibilita v hlavních krevních skupinách a Rh faktoru- obecně se shánějí dárci lépe, než v jiných částech Sudánu). Bylo nutné zavést drén do pohrudniční dutiny, to se postupně Jimmymu a Katce podařilo a pacientovi se znatelně ulevilo (musím dopovědět, že se mu zatím daří dobře i nyní). No a pak se teprve mohlo přistoupit k plánované operaci té dívky. Skutečně se jednalo o případ, že bez operace zemře a tak je třeba se alespoň pokusit, ač to nikdo z chirurgů zatím ještě nedělal. Po té, co Katka s Ivanem otevřeli břicho, bylo jasné, že to bylo vskutku na poslední chvíli. Zánět tam probíhal asi dlouho (těžko říci jak, to nám rodina neřekne, třeba to již začalo před týdnem a  oni přišli až tehdy, když místní šaman – witchdoctor - nepomohl). Nejednalo se tedy ani  o vrozenou vadu, jak také zněla jedna z pracovních verzí, ale asi o prasklé slepé střevo, atypicky uložené. NO nedalo se dělat nic, než vypláchnout břišní dutinu a zašít,protože appendix v terénu několikadenního zánětu nebylo možno nalézt a i proto, že se anestezie v ketaminu nedala moc dlouho prodlužovat (zase jako dopovězení příběhu dodávám, že dívka se asi za 2 dny probrala a střeva začala pracovat a dosud se postupně zlepšuje- je fakt, že pokud děti přežijí 5.rok života, jsou pak velmi odolné, nemocné skoro nejsou a vydrží ledaccos, stejně , jako dospělí).

Den na to, v pondělí se s námi naši přátelé rozloučili, den proběhl celkem běžně, jen k večeru přišla žena , s porodem běžícím asi 5. den. Také typický případ- nejprve jdou obyčejně k místnímu šamanovi a když to pořád nejde, tak přijdou do nemocnice, Takže často jde o to, zachránit matku a dítě se rodí většinou mrtvé. Tady i dle ultrazvuku bylo živé. Porod stle nešel, tak nakonec došlo na císařský řez. Podezření katky, že děloha asi bude prasklá, se potvrdilo, a záhy bylo s obtížemi vybaveno dítě , Nadechnuté smolky a zkalené vody. Apgarové skore v 1. minutě asi 3. No s Jimmym jsme křísili a křísili, celkem asi hodinu. Za tu dobu se asi po 15 minutách upravila srdeční akce ale pořád ještě dýchání nebylo spontánní. Tak jsem dýchali s dítětem ambuvakem a po podání  syntophyllinu se postupně stav upravil natolik, že spontánní dechová aktivita byla celkem přiměřená, ač dýchání nebylo ideální. Katka s Ivanem mezi tím zašili úspěšně dělohu a končili operaci. S pocitem, že jsem udělali, co bylo v našich silách, jsem šli spát. Druhý den jsem s překvapením seznal, že se dítěti a i matce daří celkem obstojně. Dítě začínalo sát a vůbec projevy mělo přiměřené věku. Tak uvidíme- rád bych viděl, jak se bude tak za 2 měsíce vyvíjet, ale dlouhodobé sledování novorozenců z rizikových porodů se zde neprovozuje. Nu, třeba bude i chodit. Jimmy mě upozornil že to , co jsem viděl, je běžná záležitost a že podobných císařských řezů tu zažiju ještě mnoho- vzhledem k tomu, že ženy chodí až na poslední chvíli, je výjimka když dítě dopadne jinak, pokud se již nenarodí mrtvé. Za sebe mohu říct, že jsem trochu zaskočen byl, ne snad přímo tou situací - takové jsem již zažil, ale řešit je s tak minimálním vybavením (kyslík např. většinou potřebovala matka a víc než jeden kyslíkový přístroj nebyl a tak jsme pak vakovali jen vzduchem, a vůbec bylo nutno spíše zachraňovat matku; živé díte je v tomto případě spíše takový „bonus“). Ale jak sem napsal, zde přežívají jen ti nejsilnější a to i takové podmínky, kdy by třeba evropan jistě zemřel.