Na další den jsem měl odjet na konečné místo určení, do Marial Lou. Logista , který mě tam měl odvézt se měl odtamtud vracet brzy ráno, pak měla být prohlídka auta a měl zase jet se mnou zpět. I tak jsem po snídani čekal, až si pro mě přijdou. Ale dočkal jsem se až v poledne, kdy bylo jasné, že už dnes asi nepojedeme, ale protože jsem chtěl koupit ještě některé věci na trhu, jako pivo, Cocacolu a toaletní papír, tak sem prosil logistu Michaela, aby mě tam vzal. V mezidobí jsem se trochu procházel po okolí ale bylo vedro a taky jsem nevěděl, kdy je mám čekal, a tak jsem se vzdaloval jen velmi málo od základny. Asi v 17h jsme vyrazili, Na trhu bylo rušno, toaletní papír i Cola byla bez problémů (v Marial Lou jsou tyto komodity buď drahé, a nebo zcela nedostupné- jako třeba toaletní papír- musel jsem se tedy vybavit na celý pobyt). V čem jsme ale zcela neuspěli, byla koupě piva. V minulém zápise jsem psal o novém nařízení stran prodeje alkoholu ve dne. Inu, asi v 6 obchodech nám opravdu nic neprodali a tak jsme to vzdali. V Marial Lou to sice bude asi o třetinu dražší (7 vs. 1O pounds - sudánských liber- 1 USD je asi 4 pounds), ale asi ho tam nevypiju tolik.Večer jsem si dal domácí jablkovici s Mirem ( tu co si vypálil v době,když byl ještě farář) a rozloučili jsme se neb ráno jsme měli vyrážet už v 7h.

Připraven jsem byl, v 7 zabalen a po snídani, ale auto zatím nikde. No v 9h jsem vyrazili jako na koni. Cesta to byla dlouhá, cca 6h. 

pohled na silnici z auta

Jeli jsme po silnicích, které jsou na GE označeny jako hlavní, ale v období dešťů jsou sjízdné jen s obtížemi a tak jsem docela nadskakoval ( jak muselo být dvěma místním spolupasažerům vzadu, mezi nákladem si nechci moc domýšlet;ale při přestávkách vypadali docela spokojeně- asi jsou již zvyklí). Projížděli jsme různými vesnicemi, jejichž jména si nepamatuji, všude byly kozy, občas se muselo dost dlouho troubit, než uhnuly z cesty. Občas bylo vidět i krávy. Vesnice vypadají všude stejně- tukuly ( místní název pro kulaté obydlí, postavené tak, že se zapíchají klacky dokola, horizontálně se propletou slabšími proutky, pak se to oplácá blátem a střecha je z nějaké speciální slámy).

podél cesty

 Výjimečně zděná budova- někdy nějaká mise či občas škola, trh, a překvapivě dos často i vysílače mobilních operátorů. Dost často byly vidět i pumpy na vodu, obklopené zejm, dětmi, které pumpovaly do plastových kanystrů. Co asi každých 10 km byl přes cestu natažen provaz, u něj stál voják ( někdy stál opodál, někdy ležel , někdy též byl otočen, spal a provaz byl nechán spuštěn). Někdy nás kontroloval, většinou ale ne a projížděli jsme bez obtíží. Okolo poledne jsem udělali krátkou přestávku v městě Tonj. Vypadá podobně jako Rumbek, jen je trochu menší, je tam salesiánská misie, kostel a vysílá odtud rádio Don Bosco. To jsem nezjistil tam, to mi bylo řečeno dříve, protože tam jsme stáli opravdu jen asi 30 minut. Na trhu se řidič Peter občerstvil a zase jsme pokračovali. Musím říci, že bych nechtěl řídit, protože to vyžaduje vskutku celého člověka a velkou pozornost. Všude jsou výmoly, díry, kozy, lidi co neuhýbají a k tomu neustále prach a horko. Postupně jsme odbočili na poněkud méně dobrou silnici a tam už byla i vidět koryta , která byla vymleta vodou při deštích a tak sem si říkal, jakpak se sem během toho období dostanou; ale po další asi hodině cesty jsem odbočili zcela mimo cestu, ta se jen tu a tam objevovala a z větší části jsme jeli jen buší. A to jsem si už začal doopravdy uvědomovat, co to asi znamená, být v nedostupné oblasti. Stále sice funguje signál mobilního telefonu, ale představa mobility v období dešťů nabývala abstraktních rozměrů. PO dalších asi 40 min. jízdy začaly být tukuly častější, vjeli jsme na cestu a objevily se i zděné budovy a byli jsme v Marial Lou. Jeli jsme až na konec vesnice, vjeli do plechové brány v drátěné plotě a byl jsem na svém působišti, v San Francesco Hospital Marial Lou.

brána do nemocnice

Byl jsem přivítán svými budoucími kolegy: Dr. Jimmym ( pediatrem z Ugandy, s kterým se dělíme o dětské pacienty), gynekoložkou Katkou a traumatologem Ivanem ze Slovenska. Katka je už starý mazák, je tu už po 4. a tak je zdrojem cenných informací jak o nemocnici, tak o poměrech v Súdánu obecně. Šel jsem si dát batoh do svého tukulu, pak smýt prach z cesty (doslova) a pak na prohlídku nemocnice a večer na trh.

můj tukul

Prohlídka areálu  a nemocnice bude následovat v dalších zápisech.