Následující řádky píši z pozice člověka, který nikdy nebyl v Africe a který se nikdy nezúčastnil nějakého humanitárního projektu v zahraničí ( to navysvětlenou některých možná přehnaných či naivních reakcí či očekávání. Stejně tak předesílám, že z mého gymnaziálního vzdělání zbývají již jen pozůstatky, což se projevuje zejména na zeměpisných znalostech. A nyní již k tomu, co právě prožívám:

1.dubna jsem odletěl z Vídně do Nairobi. S jedním přestupem v Dubaji jsem přiletěl asi v 16 h odpoledne. A hned jsem zažil první africkou bouřku, neboť v Keni je právě období dešťů. Po proceduře u imigračního úředníka , kde jsem zaplatil 50 USD za měsíční vízum, jsem si šel vyzvednout zavazadla. Nevím proč, ale zavazadla ze 4 těsně po sobě navazujících příletů dali na jeden pás a na ostatních 3 bylo prázdno... Ale jak mi bylo později vysvětleno, také to patří k místnímu folkloru. Ještě u výdeje zavazadel jsem také slyšel typické rytmy a melodie, vyluzované bubny, píšťalami a zpěvem- no prostě typicky africký folklor. A tak jsem si myslel, že takto jsou vítáni všichni ti, co letí z Evropy. Ale brzy jsem pochopil, že tomu tak není, neboť jsem si uvědomil, že v letadle z Dubaje se mnou letělo i (asi Nairobské, možná, že i Keňské) rugbyové mužstvo. A tohle uvítání bylo opravdu pro ně. Já jsem pak zdárně našel svůj batoh a odebral jsem se do příletové haly, kde jsem chvíli počkal na místního logistu (resp. jednoho z 3), který mě měl vyzvednout a odvézt do sídla místní Nairobské posádky.

A nečekal jsem ani moc dlouho a objevil se takový vytáhlý běloch v žabkách ( byl na tom letišti asi druhý, myslím z těch, kteří čekali na přiletivší- mezi cestujícími několik bělochů bylo), představil se jako Mario, vzal mi jeden z batohů a vedl mě do auta. Trochu mě překvapilo řízení vpravo, ale to je nepochybně pozůstatek britských koloniálních časů. A jeli jsem přiměřenou dopravní zácpou do jejich domečku. 

Dům Nairobské posádky Slovak Aid

  Na tomto místě by se možná slušelo připojit vysvětlení, s jakou organizací jsem to vlastně vycestaoval na humanitární projekt: jedná se o Vysokou školu zdravotnictva a sociálnej práce sv. Alžbety se sídlem v Bratislavě. Je to soukromá vysoká škola, která vyučuje nelékařské zdravotnické obory a ze školného m.j. financuje podobné humanitární projekty. A organizuje jich přes 60 ( např. několik v J. Sudánu, v Burundi, Keni, Kambodži, Indii atd.). Na řadě projektů spoupracuje i s dalšími humanitárními organizacemi, např. na tom mém s AAA (Arkangelo Ali Association, http://arkangelo.org/).

V Nairobi pracují 3 logisté- jsou to sociální pracovníci ( Mario, Darja a Monika), kteří zajišťují nejen přílety a odlety např. Lékařů do nemocnic a i jejich dopravu na místo, ale starají se i o Nairobské projekty, jako denní centra, sirotčinec, škola a vyučování studentů sociální práce.

Přijel jsem tedy na místo, odložil si batoh do pokoje a seznámil jsem se s osazenstvem. Krom zmíněných logistů tam momentálně pracuje i lékařka Jiřina z Prahy, která pracuje v jenom z denních zdravotnických zařízení. Od Moniky jsem se dozvěděl, že pozítří odlétám do Rumbeku, a že zítra mám tedy volno. Rozhodl jsem se , že se asi podívám do Nairobi. Také jsem se dozvěděl, že za ubytovací taxu 5 Euro z a den je mi zde vše k dispozici formou samoobsluhy. A tak jsem si udělal něco k večeři a šel si lehnout pod svou moskytieru.