Rumbek

Ráno jsem vstával asi v 4h- jednak kvůli cestovní horečce, jednak proto, že vzhledem k časné dopravní zácpě ( začíná před 6h), bylo butno vyrazit brzo. Monika měl naložila do auta, hlídač ( watchman) nám otevřel dveře ( mají od 21.do 6.h hlídače- je to v okolí více než normální). A vyrazili jsem na menší letiště Wilson. Dojeli jsem včas, cestou jsem si dle doporučení užíval posledního chladného počasí kolem 25 st.. Cestujících do Rumbeku ještě moc nepřišlo, u check-in přepážky byl zatím jeden starší pán s mnoha krabicemi. Monika mi o něm řekla, že je to jezuita, který sem občas zavítá. Pak mi popřála mnoho štěstí a odjela. Já jsem se šel též přihlásit k přepážce. Trochu jsem trnul, neb má zavazadla měla rozhodně přes povolených 15 Kg. Ale vešlo se to do velkorysosti přepravců a tak jsem 4 dolary za kilo navíc neplatil. Při čekání na to, až nás z haly odvezou k odbavení a letadlu jsem se seznámil s bratrem Herbertem, jezuitským bratrem, původem z Rakouska. Ač asi 70 letý, již byl na různých misiích po celém světě: např i v Jižním Súdánu, ale i ve Východním Timoru v době války, v Mali, v Indii, v Německu, ale i jinde. A teď se po diskuzi se svým provinciálem rozhodl, že je nejspíše znovu potřeba Jižním Súdánu a tak tam znovu vyrazil. Povídali jsem si o všem možném, o zkušenostech misií, o jeho radosti z nového papeže- ne kvůli příslušnosti ke stejnému řádu, ale hlavně pro jeho soucit s chudými, který rozhodně není jen předstíraný. A už nás volali k nástupu do minibusu, který nás odvezl k rentgenu a odtud jsme již šli na letištní plochu S námi cestovala ještě mladá paní s dvěma dětmi- jeli navštívit otce do Rumbeku, který tam pracuje a 3 pánové z mezinárodního červeného kříže (měli nápisy na tričkách), kteří však cestovali jen do místa mezipřistání ještě v Keni – do Lokichogio. Odbavili jsme se a postupně jsme přes imigrační úřednici postoupili do letadla- to už parkovalo mezi obdobnými menšími stroji na ploše. NO podobným jsem nikdy neletěl a jak asi vidno mých řádků, doletěli jsme včetně mezipřistání v pořádku.

Na letišti v Rumbeku mě poprvé ovanulo horko, které nepřestávám cítit doposud.a i všudypřítomný červený prach. Na letišti mě čekali místní logisté a též otec Miro. Mladý slovenský kněz, který je tu už 2 roky. A přijel hlavně vyzvednout br. Herberta a protože jsem se dozvěděl, že bydlíme na stejném místě, tak se ještě uvidíme. . S logisty jsem pak šel k místním imigračním úředníkem pro vízum. To stojí 100 USD a je buď na 1 nebo na 3 měsíce. Závisí to na libovůli příslušného vojáka za stolem. Tak tentokrát jsem štěstí neměl a dostal jsem jen na měsíc , bratr Herbert na 3. Nevím podle jakého klíče, stáli jsme vedle sebe a nikdo se nás na nic neptal, tak nevím, mělo- li to nějaký klíč, ale nedá se nic dělat. Znamená to jen to, že budu muset myslet na prodloužení již dříve a minimálně dalších 200 dolarů navíc. Ale mladý stát potřebuje peníze. Tak jsem každý zaplatili ještě 160 súdánských liber (asi 40 dolarů) vstupní poplatek a šli si nechat zkontrolovat zavazadla. To v praxi znamená, že otevřete batoh a úředník či úřednice odborně hmátne tu a tam a je zkontrolováno- takový místní rentgen. No a pak už bylo možno vstoupit volně na půdě Jižního Súdánu. Prý je vždy důležitý první dojem: tak ten můj byl, že země ještě nedávno byla ve válce ( o čemž svědčilo několik vraků letadel hned za letištěm dále že je stále velmi chudo a, že jako jsem viděl v Africe dosti často, bohužel nedbá příliš mnoho na pořádek- odpadky byly prostě všude. Na druhou stranu si s vámi kde kdo chce podat ruku a vypadá to, že má nelíčenou radost z toho, že jste přijel. No uvidíme.

Logisti- Michael a Peter mě naložili do Land roveru a odvezli do mého přechodného bydliště- do diecesní ubytovny Pan Door, kde se často při podobných příležitostech pobývá. Nicméně v Rumbeku, který je hlavním městem státu Lakes states, jsou i hotely, některé i s bazénem...

V Pandoře se spí v takových malých bungalovech.

Pan Door ubytovna

moje obydlí

 Dostal jsem jeden přidělen a s otcem Mirem , který mezitím odvezl bratra Herberta do jeho sídla, jsme něco snědli k obědu. První mojí starostí bylo vyměnit nějaké peníze, neboť v Marial Lou, kam mám jet zítra autem, již to spíše nepůjde a když, tak za velmi špatný kurz. Poprosili jsme místní správcovou a kuchařku- velmi schopnou ženu, která zvládala chod Pandory- vlastně takového menšího hotelu, velmi dobře. A pak jsem s Mirem vyrazil do města. Resp. Do blízkého okolí, kde jsem ho doprovázel při jeho práci. On zde totiž není hlavně jako kněz, ale jako „ technical advisor“ jedné rakouské církevní humanitární organizace, ve které bude působit i br. Herbert, a která zde provozuje takové odborné učiliště pro elektrotechniky a strojaře. Studium je na rok a vyžaduje se základní škola. Absolventi by měli být schopni např sestrojit el. Obvod, opravit třeba poruchu v solárním panelu apod. Nyní Miro pomáhal v sousedním ubytovacím zařízení pro diecesní kněze opravovat generátor. Byl to můj první kontakt s místní pracovní morálkou. Rozhodně nechci paušalizovat, ale opravdu se tady na nějakou minutu nehledí. A je také pravda, že i jak mi Miro řekl, si tady příliš neumí vážit věcí, klidně překopnou kabel u generátoru a nepřemýšlejí příliš do budoucna, co z toho bude. Nutno také říci, že až na výjimky tady ( později těch výjimek bude více) tady všechny odpovědnější pozice dělají Uganďani či Keňané. Podíval jsem se i k místní katedrále i do jeho školy.

katedrála diecese Rumbek

třída v Mirově škole

místní děti , hrající fotbal před kostelem v areálu Mirovy školy

. Pozdravil jsem se i s řadou místních kněží. Nutno též poznamenat, že nikdo neměl montérky jako Miro; jak mi sám řekl, nepředřou se, protože plat mají stálý a prý nemají ve zvyku dělat příliš věcí navíc z titulu vyššího vzdělání či povznesení vlastního národa. Ale i dle Mira zase výjimky existují. A pak jsme se už vydali zpět k večeři. Jeli jsem na motorce a z tukulů vybíhaly děti a zdravily Mira. PO večeři ( probíhá formou takového bufetu- k výběru je většinou rýže, fazole,nějaké maso, těstoviny) jsme šli s Mirem na pivo ( ještě s jedním Rakušanem, který tu u AAA opravuje auta a je tu také asi 2 roky. Dle asi měsíc starého nařízení nového místního guvernéra se nesmí alkohol prodávat dříve než po setmění, což ale i znamená, že na trhu vám ho během dne také neprodají. To jsem měl poznat hned druhý den. Po příjemném posezení u Tuskeru jsme všichni usoudili že je čas na dobrou noc.