25.

Když jsem minulou neděli dopsal svou zprávu a vystavil jin na web, tak jsem pocítil takovou chvilkovou slabost a řekl jsem si, že jsem se jen málo vyspal a tak jsem si šel na chvíli lehnout. Nicméně, za hodinu už bylo jasné, že k parazitům, se kterými bojuji střídavě úspěšně v ústrojí zažívacím, se nyní přidružili paraziti v ústrojí oběhovém. A zcela konkrétně paraziti rodu Plasmodium falciparum. Ale protože tentokát jsem už věděl, oč jde, hned jsem si dal první dávku antimalarika Coartemu a Paralen. A nutno zpětně říci, že to byl dobrý tah, neboť průběh je rozhodně příjemnější než byl poprvé( tehdy jsem čekal přes 12 hodin, než mi došlo, že to opravdu není chřipka). Mělo o nevýhodu, že jsem si nemohl řádně vychutnat pečenou kozu, která se přádala k oslavě příjezdu Jimmyho, Agnes a Saši.


V noci z neděle na pondělí pršelo, ale v pondělí nespadla ani kapka a tak jsem začal věřit, že letenku, která mi přišla mailem , v úterý opravdu využiju. A úterní ráno mé naděje potvrdilo- bylo krásně jasno a svítilo slunce, které dovysušilo ještě mírně navlhlou plochu letiště. A tak jsem se v úterý po snídani začal balit. Něco oblečení jsem rozdal, Saše předal nějaké zásoby, které jsem již nestihl sníst jako třeba kávu, sušené mléko a pár piv a které zde ona jistě užije. Doufám, že tu nebude dlouho sama, dorazit by měl začátkem října jeden italský chirurg a slovenská internistka. Pak jsem se byl postupně rozloučit s místním personálem- není to pro ně nic neobvyklého, lékaři přichzejí a odcházejí, ale s některými jsem se loučil skoro nerad. Na otázku, kdy přijedu zas, jsem odpovídal podle pravdy, že nevím a nejdříve za rok. Okolo 12 byl oběd - kuchařky nasekaly maso z kozy na kousky a ty pak opekly v pikantní omáčce- pro mě, jako oslavu odjezdu. Moc chuti jsem , pravda, neměl, a tak mi něco též zabalily do krabičky od paracetamolu. No a pak nastalo loučení a společné fotografování. S Jimmym jsme si slíbili, že se uvidíme v Evropě, kam plánuje cestovat až dostaví doma dům, což již má být brzy. A pak jsem nasedl za Freda na motorku, mladý logista vzal na druhou motorku můj batoh a vyrazili jsme na letiště. PO té , co bylonutno vyhnat kozy, děti a osla z přistávaí plochy, přiletělo letdlo UNHAS ( United Nations Humanitarian Air Service).Tato organizace zajišťuje leteckou přepravu zejm. Pro humanitární pracovníky v místech, kde nefunguje komerční letecká přeprava. Nastoupil jsem, naposledy zamával Fredovi a s jedním mezipřistáním v pořádku dorazil do Rumbeku.

"family photo" na rozloučení

letadlo UNHAS

Chvíli jsem čekal, než pro mě přijel otec Miro a odvezl mě jako posledně do Ubytovny Pan Door. Tam jsem se nechal plně obklopit vymoženostmi civilizace, jako např. Záchodová mísa ,pestrá strava a lepší hygirnické podmínky. Už jsem trochu cítil, že to potřebuji. Další let do Juby a Nairobi měl být v pátek a tak jssem měl dva dny volna. Užíval jsem si pestré stravy a nicnedělání a léčil se z malárie. Ve středu i ve čtvrtek jsem byl za Mirem ve vzdělávacím centru, které řídí a kde učí elektrotecnhniku a vodní hospodářství ( zcela konkrétně se jedná o 9 měsíční kurz, kde studenti dostanou základy matematiky, ráce s počítači a budou schopni zapojit a opravit vodní pumpu, sestavit solární panely a zapojit elektrický obvod).Toto centru provozuje jezuitský kláštěr, kde je nyní asi 8 osob a jednou z nich je i bretr Herbert, s kterým jsem se setkal v letadle při svém příjezdu sem. Pozval mě na koláč a kávu a hezky jsme si popovídali o zážitcích z Marial Lou i obecně o humanitrní práci. Večer před odletem jsem chtěl jít s Mirem na pivo, na oslavu ukončení léčby malárie, ale pršelo tak moc, žejsem nakonec zůstali u jeho domácí slivovice. V červnu a červenci byl na dovolené a nyní zde bude a do května, kdy projekt končí a bude předán místní komunitě. Co bude dělat dál, ještě neví- možná novu faráře.


V pátek ráno pro mě přišel místní logista a opět na dvou motorkách jsme se přepravili na letiště. Tam jsem jistil, že zavazadla překračují povolenou hmotnost 25 kg ( tj. všechna zavazadla, i příruční) a že tedy neví co budou dělat, neboť o zvláštní nadváhu se musí žádat dříve. Naštěstí jsem nemusel ani nikoho uplácet a místní logista přemluvil i bez peněz onoho chlapíka a zavazadla mi bez problémů odbavili. Letěl jsem s dalšími pracovníky humanitárních organizací ( UNHCR, UNICEF a dalšími) letadlem UNHAS do Juby. Tam jsme v pořádku přistáli a čekalo mě asi 4 hodinové čekání na komerční let do Nairobi. Jubu jsem poznal jen na letišti, ale je to oproti Rumbeku vskutku jiný svět- okolo patrové budovy, asfalt na ulicích a velmi bohatě oblečení lidé.
Pak jsem zažil nepříjemnou příhodu při pasové kontrole, kdy mi policista vysvětlil, že ač má víza jsou v pořádku, tak protože jsem byl v zemi více než 3 měsíce, tak jsem se měl zaregistrovat. To jsem neudělal a proto nemohu dostat rzítko do pasu a odletět. O tomto novém předpisu jsem nic neslyšel a po pozdějším dotazu u logistů v Nairobi ani oni. No ale situace měla řešení- zaplatit 50 USD a zaregistrovat se. Jak už jsem byl unavený, začal jsem se tochu hádat, takže mě policista dovedl ke svému šéfovi, který mi vysvětlil, že ač pracuji pro nevládní organizaci, která mě platí, tak ta ale dostává peníze od vlády a tak je jedině správné, že mám zaplatit poplatek za to, že tu mohu vydělávat. Vysvětlit mu, že organizace , která mě platí zcela jistě žádné peníze od vlády nedostává, jsem zkusil jednou, ale pak jsem poznal, že to opravdu nemá cenu. Zaplatil jsem, dostal jsem razítko a šel čekat na letadlo.

čekárna před letištěm  Jubě

V letadle jsem seděl vedle jednoho Američana, který žije v Nairobi už ai 20 let a pracuje pro malé nevládní organizace, které mají projekty po celém Jižním Súdánu, které on řídí. Takže byl velmi zkušený a hezky jsem si popovídali o společných zážitcích s Dinky, o jejich způsobu života a o tom, kterak bude trvat několik generací, než dojde k nějakým významným změnám.. Zajímavé na něm bylo také to, že byl velmi zcestovalý a měl přítele v Čechách a tudíž znal Česko velmi dobře - hovořil zasvěceně o pivu, karlovarských oplatkách a třeba i o zámku v Jindřichově Hradci.


V Nairobi jsme přistáli asi s 45 minutovým zpožděním. Pak jsme se šli odbavit do takového stanového města, které na letišti vzniklo po jeho požáru asi před měsícem, kdy byla zničena hlavně příletová hala. Ale nepršelo, takže to nebyl nic nepříjemného. Jen snad, že byla trochu zima (ale je fakt že 20 stupňů mi po zcela jiných teplotách v Súdánu opravdu jrn jako zima připadalo). Před letištěm n mě čekala logistka Monika, která mě dovezla na základnu. Tam jsem dostal večeři a po rozhovoru s lidmi, kteří asi pře hodinou přiletěli z Česka, zhlédnout jeden Keňský projekt, jsem šel spát.



V sobotu jsem se byl podívat v Nairobi- po čerstvém vzduchu v Súdánu jsem opět poznal, jak vpadá smog. Vyměnil jsem peníze, koupil si keňskou SIM kartu a koupil si lístek na vlak, kterým pojedu v pondělí večer do Mombasy k moři, kde jsem dostal kontakty na nějaké domorodce i slováky, kterří znají dobré ubytování. . A tam se plánuji nějakou dobu jen válet a regenerovat a podle okolností vyrážet do okolí na kratší výlety a později možná i kousek dál po pobřeží. Zatím plán žádný nemám a spíš to nechám z velké části na náhodě.