26.

V pondělí odpoledne jsem si sbalil batoh, něco nechal ve skříni a vyrazil do města na nádraží, odkud měl v 19h odjíždět vlak do Mombasy. Protože již zčínala další dopravní zácpa, cesta trvala přes hodinu, ale rezervu jsem měl dostatečnou a tak jsem i na náraží dorazil s více než plánovaným předstihem. Na podkladě potvrzení o zaplacení jsem dostal palubní vstupenku a šel si sednout na vyhrazené místo pro cestující do Mombasy.
Tato linka se dosti liší od ostatních, které po Keni jezdí: viděl jsem odjíždět velmi nacpaný vlak do Kisumu a doufal jsem velmi, že vagóny jsou přeci jen alespoň o něco kvalitnější. 

nádraží v Nairobi, vlevo vlak do Kisumu

vagon 3. třídy do Kisumu

Ale když jsem pak viděl, kdo všechno na ten vlak čeká, musel jsem si přiznat, že nejspíš lepší bude. Ač jsem v Nairobi moc bílých tvářích neviděl, tak zde na první pohled převažovaly. Byli tu Němci, Američané a Holanďanka- to jen namátkou. Nebylo nás mnoho, jak mi bylo řečeno, není ještě sezona, ale pro mě to zy dlouhou dobu byla největší koncentrace bělochů na jednom místě. Někteří z nás byli „ baťůžkáři“, někteří cestovatelé zkušení a na několika jedincích bylo vidět, že jsou to opravdu „ mastňáci“ se vším všudy.
Je fakt, že tento vlak, ač s ním jezdí i místní, je přeci jen spíše turistickou záležitostí- do Mombasy se dá rychleji a levněji dostat autobusem. Ale my, kteří máme vlaky rádi, to bereme jao další zajímavou zkušenost, která i stojí za trochu peněz navíc.

Vlak přijel jen asi o 45 minut později a vyjížděli jsme jen s 30 minutovým zpožděním. Vagony 1. a 2, třída byly britskké lůžkové vagony ze 60.let minulého století, lehce zevnitř i zvenčí omšelé, ale vcelku zachovalé a funkční ( mám na mysli, že cvětla svítila, turecký záchod splachoval apod.). PO vyjetí jsme se odebrali do jídelního vozu na večeři- povídal jsem si tam s velmi zcestovalými australskými manžely, kteří velmi dobře znali naše kanoistky. Jídlo bylo docela dobré, obsluha také, takže proti běžnému keňskému standardu příjemná změna.
PO jídle jsme ještě chvíli hovořili , ale protože po nás ještě šla další parta, odebrali jsme se do svých kupé a spát. Noc proběhla u mě podobně, jako při jízdě v lůžkovém voze u nás: spal jsem málo, ale na rozdíl od autobusu či letdla jsem ráno nebyl rozlámaný s oteklýma nohama. PO 6. ráno začalo svítat a bylo vidět krajinu, sice bez zvěře, ale poměrně rovinatou, která se bláže k Mombase rozvlňovala a bylo vidět i hluboká koryta řeky. Okolo trati postávaly děti i dospělí a evidentně očekávali, že jim někdo něco hodí z okna- a skutečně se od mnoha cestovtelů dočkali lízátek, cukříků a podobných věsí. Trochu mě toto „ krmení zvířátek „ popuzovalo. Dnešní dobš už je opravdu možno pomoci účinněji a lépe. Na druhou stranu, pokud mohu porovnat, tak děri sice možná vypadali trochu otrhaně, ale rozhodně ne hladově, jako někdy v Súdánu.

moje kupé

po cestě

mávači a čekači na dárky

Snídaně ve vlaku byla celkem obstojná- kontinentální a  zbytek cesty jsme strávili většinou pozorováním krajiny a asi v 11h jsme dojeli do Mombasy.


Za vytrvalého odmítání taxikářů, nabízejícím odvoz, jsem se prodral z nádraží, kde jsem si odchatil tuc-tuc jedoucí k přívozu. Pokud bych nevěděl, kolik cesta má stát, zaplatil bych dvakrát více, ale když jsem oakmžitě odmítl nabídku odvozu za 200 šilinků, řidič bez zaváhání souhlasil s poloviční, běžnou cenou.

tuk-tuk- místní taxi

matatu. většinou pro 12-14 pasažérů, vždy čeká, až se naplní a pak odjíždí. Zhusta však řidiči  a naháněči nerespektují počet cestujících a ten se může  velmi časo značně převýšit počet sedadel.

Za chvíli jsem byl v přístavišti a nastoupil s ostatními davy na přívoz ´Mombasa je v podstatě ostrov, ze severu přístupný po mostě a z jihu právě přívozem) a na druhé straně nastoupil na matatu, které mířilo směrem na křižovatku Ukunda, směrem k Diani beach. 

přívoz

Tam jsem přesedl na jiné matatu ,kterémířilo na konec pláže, kde jsem měl doporučený a vyjednaný nocleh.Poslední matatu stálo 40 šilinků velký batoh mi dali do kufru a když jsem se ptal, kolik to bude stát, řekli 60. Když jsem se trochu rozčílil a ptal jsem se , jak je možnéí že chtějí víc, než za osobu, hned říkali: buď v klidu, my friend, vše bude v pořádku, kolik chceš dát....I řekl jsem 20 a byli spokojeni. A takto to zde funguje běžně.... pokud člověk neví alespoń rámcově cenu, pak může být natáhnut o dost peněz. Je fakt, že se to postupem času stává dost únavné a já už po delší době v ještě zaostalejším prostředí už nejsem boohužel schopen ocenit mírný vývojový posun a spíše ztrácím ještě zbytek entuziasmu do dalšího poznávání, který mi ještě zbyl. Ale to je jen nepochybně otázka času, kdy se to opět změní k lepšímu.


Došel jsem pap pěšky k místu ubytování- malý resort, hezky zastrčené domečky, v každém 4 pokoje s kuchyní.

tady bydlím

 Tip jsem dostal od logistek v Nairobi- bydlí tu jejich kamarád, kongoslovák Noel ( po otci z Konga, ale vystudovaný na Slovensku, kde též naturalizovaný), který tu už několik let pracuje an naní asi rok v blízkosti staví svoje vlastní bungalovy. Tak tento Noel mi tu vše ukázal, kde se nakupuje, vzal mě i na pozemek, kde stav a vůbec je milý. Za týden mu přijede rodina na návštěvu a při té příležizosti snad vyjde výlet na safari.
Jinak okolí je tu hezké- je to zde až na konci pláže což má výhodu krásného čistého prostředí, čisté vody a téměř žádných beachboyů, kteří vás neustál nutí něco kupovat atd.
Odpoledne jsem se šel vykoupat, nejprve na pláž, kde bylo dost lidí, tak se mi to zalíbilo a posunul jsem se o 80 metrů vedle, kde nebylo tolik od hotelu vidět. Když jsem se za 5 minut vracel z moře, zdálo se mi, že batoh leží trochu jinde, než jsem ho položil. 

Diany beach

Tak jsem se podíval dovnitř a zjistil jsem, že v něm nemám jednak sluneční brýle, ale též mobil a peněženku sice sno, ale prázdnou. Když opadla první vla vzteku lítosti jsem si uvědomil, že jsem vlastně dopadl ještě dobře, protože peněz nebylo tolik a v mobilu byla keňská SIM karta. NO a v batohu byly další věci, které ještě zloděj nestačil vzít, takže vlastně tp nedopadlo až tak zle. Když jsem se pak vracel zpět a ptal se , jestli nikoho neviděli, tak krom záporné odpovědi se mi též dostalo varování, jak je ta pláž, zde které se vracím nebezpečnáa že jsem si měl vše nechat tady. Noel mi pak řekl, že jednak on to dělá podobně, tedy jako já, že nechává věsi na plýži i bez dozoru a jednak, že to je pro Keňu typické. On má podobné zkušenosti ze stavby- lidé nikdy neřeknou předem, co by se mohlo stát a co by člověk ev. neměl dělat, ale po té, co se něco přihodí mají plná ústa řečí o tom, jak je to jasné a co vše měl člověk udělat, aby nepříjemné události zabránil.
Tak jsem si byl pak v obchodním středisku pořídit nový mobil a novou keňskou sim kartu a doufal, že to je již poslední ztráta. Na druhý den ráno jsem ovšem zjistil, že ti nekradou jen lidé, ale i zvířata. Když jsem si na verandě připravil snídani a zašel dovnitř pro čaj, tak po asi minutě jsem zjistil, že na stole je opice a jí můj chleba. Zahnal jsem ji, ale bohužel s mým chlebem. Na druhý den ráno, když už jsem poučen pečlivě zavíral všechny dveře a nenechával bez dozoru venku žádné jídlo, jsem ráno slyšel z kuchyně hluk.

makak , o kterém je řeč

makak, který právě zjistil, že ono je už zavřené a nedostane se dovnitř

 A byl to opravdu opět makak, který si zvětšil díru v síti, která je na okně napnutá proti hmyzu a využil toho, že v okně právě v tom místě chyběla tabulka a vlezl dovnitř, protože dostal chuť na můj banán. Když mě uviděl, ta naštěstí rychle utekl, ale mně nezbylo než nahradit tabulku z jného okna a okno dobře zavřít, protože později vichni kolegové onoho makaka zkoušeli znovu do kuchyně dírou proniknout, ale už se jim to naštěstí nepodařilo.




Včera jsem se byl podívat do Mombasy. Opět jsem jel matatu k přívozu a pak přívozem do města. 

okolí přívozu

baobab na pobřeží

Tam jsem se prodral lidmi, odmítl nabídky na svezení a vydal se po pobřeží k pevnosti Fort Jesus, kterou zde v 17. století postavili Portugalci. Opět jsem velmi nevybíravě musel odmítnout všechny průvodce, kteří se mi vnucovali a vydal se na prohlídku podle psaného průvodce.

Fort Jesus, MOmbasa

Fort Jesus, bastion

latrina ve zdi

 Památka je to velku pěkná a naštěstí se i začínají o ni starat, takže budoucí návštěvnící se dočkají i třeba nějakých vybavených interiérů. Po prohlídce byl čas na oběd a na Noelovo doporučení jsem navštívil malou rodinnou restauraci, kde jsem si dal místní dušenou rybu s rýží, chapatí a kaší ze saldkých brambor- bylo to pozoruhodně dobré, syté a laciné, takže mě to velmi příjemně potěšilo. Po té jsem se vydal na povšechnou prohldku starého města. Povšechno proto, že plánuji projít si město ještě s průvodcem později, takže nyní jsem šel jen nazdařbůh. Žije zde hodě Indů, je zde několik mešit, uličky jsou křivolaké a místo rozhodně má atmosféru škoda jen, že některé starší stavby jsou hodně neopravené a zhusta člověk neví, kde je smetiště a kde ulice. A je to opravdu škoda, protože by místo jistě přitáhlo více lidí, kdyby se nebylo nnutno obávat, kam šlápnout.

Uličky starého města v MOmbase

PO této zběžné prohlídce jsem se vydal po jedné z hlavních rušných tříd na západ, kde je symbol Mombasy sloní kly přes silnici. Jak to občas bývá, na obrázku to vypadá lépe než ve skutečnosti. Město je to velmi rušné a hektické, ačkoliv Nairobi je v tomto ohledu ještě horší- tam někdy není lze ani přejít ulici. 

Sloní kly přes dopravní tepnu v centru MOmbasy

čekání na přívoz

Vydal jsem se poněkud unaven na zpáteční cestu a opět přívozem a matatu až na Diani beach, kde byl oproti městu příjemný klid.


Večer jsme byli s Noelem pozváni do hospody neboť logista Trnavské univerzity Michal, který zde už půl roku pracuje, hostil monitorovací tým, který přijel zkontrolovat projekt, který Trnavská univerzita provozuje v měsě Kwale- asi 20 km severně odtud. Jde o program pro podvyživené děti, včetně zahrnutí místní komunity do problému, zařízení zahrady na pěstování zeleniny pro podvyživené a podobně. Tak bylo příjemné si s lidmi, kteří pracují na podobných projektech již dlouho vyměnit zkušenosti a srovnat třeba situaci zde a v Súdánu.