29.

Ve čtvrtek jsem si ráno zabalil a vyrazil s Noelem a některými jeho příbuznými do Mombasy. Oni byli navštívit Fort Jesus a já, neb jsem tam již byl, jsem na ně čekal venku a pak jsem se k nim připojil k prohlídnce starého města.

Fort Jesus v době státního smutnku za oběti útoku islámských teroristů v Nairobi

 Průvodce byl celkem schopný a znalý věci a tak to bylo docela plodně strávené dopoledne. 
Atmosféra města a nepořádek byli v podstatě sttejné, jako před dvěma týdny, kdy jsem tu byl poprvé a znovu jsme si s Noelem říkali, jaká je to škoda.

Poobědvali jsme v jedné jídelně nedaleko centra – bylo tam moc dobré místní jídlo a i velmi dobré ceny a Norl, který to tu zná dobře říal, že bohuže Keňané nemají příliš obchodního ducha, protože je velmmi zvláštní, že podobné restaurace prakticky chybí právě na Diani beach, kde se turistů vyskytuje nejvíce.


Po té jsme se rozjeli na sever Mombasy, kde nám chtěl Noel ukázat místo, kde se dají krmit žirafy. 

dopraví zácpa v MOmbase

Je to na pozemku cementárny, jejíž majitel se rozhodl udělat ěco pro blaho spoluobčanů atak vedle cementárny vybudoval takovou malou zoologickou zahradu, kde je též možné v určtiou denní dobu si zakopit speciílní pelety, kterými je pak možno vyvýšené plošiny krmit žirafy doslova z ruky do úst Bohužel jsme se inou tradiční dopravní zácpy zdrželi a žirafy už nažrané odešly. Ale alespoň jsme viděli velkou želvu a též velmi ochočené antilopy.

Já už se musel pomalu vydat na nádraží, z kterého mi jel v 19h vlak a i Noel chtěl již jet domů, ale zastavili jsme se ještě na kávu v jednom nákupním centru. Tato část Mombasy je domovem bohatých Kenanů a zhusta též Evropanů a Američanů, kteří zde dlouhodobě žijí. Když jsme projeli bezpečnostní kontrolou k nákupní galerii, připada jsem si trochu jako v jiném světě. Zjednodušeně řečeno, připomínalo to podobná centra i u nás: mnoho obchodů, kina, kavárny, restaurace. Ale v kavárně, kde jsme si dali kávu ), jsme natrefii na dokonalou obsluhu- číšníci byli okamžitě u nás, obsluhovali zprava ( to zde uvádím proto, že se tomu ani u nás mnohde neděje), káva byla dokonalá, stejně jako zákusky.

 Zákazníci byli skutečně velmi dobře vyhlížející Keňaně a bílí . Je to tedy jeden z důkazů, že v Africe peníze jsou- jen se,  bohužel vinou zejména korupce, nedostávají k té většině obyvatel, která by je potřebovala nejvíce, V Keni s platí daně, platí se licence na provozování aut apodobně. Jen ten výtěžek se bohužel často kamsi ztrácí. .


Po zážitcích z města se jednalo trochu o menší kulturní šok. Ano, přesně takové centrum přepadli před nekolika dny v Nairobi islámští teroristé, kteří v něm povraždili přes 60 lidí. A na bezpečnostních opatřeních to tu bylo velmi znát.

Velmi spokojeni jsme odešli a odpolední dopravní zácpou jsme se postupně propracovali až na nádraží. Tam jsem se rozžehnal s Noelem i ostatními a šel k vlaku. Dnes v něm cstovalo znatelně méně lidí, než v opačném směru před 2 týdny.

vlak před odjezdem na nádraží v MOmbase

 Myslel jsem si, že cesta bude sice pomalá (ve srovnání s autobusem, který tuto trasu urazí za asi 8h, tak vlakem je to asi 15h), ale přinejmenš prosta vzrušení. Leč nebylo tomu tak: v 6 ráno jsme zastavili na jedné stanici a nejeli dále. To se občas stává, ale po téměř hodině klepala na dveře stevardka a oznamovala, že před námi vykolejil vlak a že bude nějkou dobu trvat, než jej dostanou zpět na koleje. Nu, co dělat. Mezitím nám podávali snídani a dále jsme čekali. Já trochu dospával noc. V 10 h klepala znovu a oznamovala, že zo nevypadá, že bychom mohli jet dál a proto  že objedná matatu, které nás doveze do Nairobi.
Matatu skutečně dorazila (do jednoho bychom se i s věcmi nevešli) a vyrazili jsme na cestu. Ta trvala asi 4,5h protože v Nairobi již začínala obvyklá odpolední dopravní zácpa. Pro sebe jsem si říkal, že přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout, když jsem se rozhodoval jet znovu vlakem: jet v nacpaném matatu několik hodin, smáčký mezi batohy. A kdybych se přeci jen rozhodl jet po cestě, určitě bych jel autobusem, který je přeci jen pohodlnější. Ale osud rozhodl jinak.


Na nádraží jsme šli do pokladny, kde nám vyplatili náhradu za jízdné- pokrylo to výdaje na matatu a asi ještě 200 šilinků (2,5 USD) navíc- to bylo dosti příjemné překvapení, skoro jsem se smiřoval s tím, že se prostě jedná o další výdaje navíc, jak to tak v Africe bývá. Já pak vyrazil autobusem do domu slovenské posádky.


V sobotu jsem zjistil, že jsem se ofukován větrem matatu nastydl, ale zatím to vyapalo celkem dobře. Tak jsem si vzal Ibuprofen a vyrazil do města, kde jsem strávil několik hodin nakupováním různých dárků. Až jsem chvílemi nevěděl kdy přestat a doufám, že to vše nacpu do batohu.


V sobotu večer jsem zjistil, že se mi vrátili améby a tak jsem zahájil další kolo metronidazolu. Říkal jsem si, že za poslední 2 měsíce jsem spolykal tolik antibiotik a jiných léků, jako za minimálně 7 let v Česku. Ale snad to stálo za to.
Neděli jsem tedy místo plánované návštěvy muzea strávil v posteli a i nyní, v pondělí ráno cítím, že to ještě není zcela OK a s ohledem na nadcházející cestování jsem povolal na pomoc Augmentin. A doufám, že už je to vskutku poslední lék.


A nyní se jdu balit. V noci odlétám směr Dubaj ,Vídeň a pak Praha!